Za Bárou Rektorovou

Napsala Klára Donathová.

Bára Rektorová už nikomu dalšímu osobně neporadí, jak úspěšně podnikat v gastru, ani neprozradí, jak se vlastně správně jí suši. My dvě jsme se stihly poznat včas.

S Bárou, známou jako Sushiqueen, jsme se já i mí kolegové z Dojedena setkali před lety, když pro Scuk dělala workshop o tom, co je suši, jak se připravuje a jí. Padly jsme si do oka, občas zašly na kávu nebo na skleničku, zanadávat na chlapy nebo probrat gastronomické novinky. Když jsem po deseti letech dala výpověď v práci a narychlo se zbavovala některých kousků z kanceláře, koupila si můj oblíbený červený gauč. Články, které včera jen několik hodin po Bářině smrti začaly odemykat některé weby, často zdobí Bářiny fotky právě na něm. Až z toho mrazí.

Pravda je, že jsem Báru poznala jako trošku bláznivou dračici, pro kterou nic není problém – všechno se dá zařídit nejpozději do druhého dne a důležité je u toho hlavně dobře vypadat. Vychovávala dva kluky, dělala skvělé suši a dokázala ho prodat. Byla pyšná na to, co zvládla, a smutná z toho, že se jí pomalu hroutí manželství. Její vztah se nakonec rozpadl, odstěhovala se z krásného bytu kousek ode mě do svého domu snů, ve kterém se záhy objevil i nový partner, kterého milovala a vynášela do nebes, až to znělo nepravděpodobně. Ukázalo se, že to byl Ten Pravý, v dobrém i zlém. Ten, který její život s těžkou nemocí udělal přece jen lepším a někdy i krásným za tak těžkých okolností.

Ale osobní vzpomínky nejsou přesně to, o co bych se chtěla podělit. Co mě Bára naučila hned na prvním workshopu bylo, že pohled většiny z nás na konzumaci suši je docela zkreslený.

Že:

  • suši se může jíst klidně rukama (u sašimi to samozřejmě nejde),

  • každý kousek by se měl vejít tak akorát do pusy na jedno sousto (japonští mistři na baru pozorují své hosty a velikost suši uzpůsobují velikosti jejich úst),

  • Japonci pijí k suši pivo, tak proč bychom si ho nedali my,

  • drtivá většina ryb, které se při přípravě suši používají, prošla hlubokým zmrazením, je to normální a z hlediska hygieny je to dobře,

  • ryby na přípravu suši se dají dobře koupit v Cipě na Smíchově,

  • wasabi, které se běžně k suši podává, má s tím pravým pramálo společného (o něco později uspořádala po návratu Yukiho z Japonska večeři pro kamarádky, kam přivezl čerstvý kořen wasabi a kde jsem se seznámila s Hankou Michopulu a objevila nové gastronomické obzory),

  • suši se nemá koupat v sójové omáčce a už vůbec se v ní wasabi nemá rozmíchávat, jak je tu běžné,

  • nakládaný zázvor se nemá jíst na tuny, i když je dobrý,

  • chuť ryby nejlépe vynikne, když se jen slabě dochutí, třeba tak, že se na kousíček namaže malinko wasabi a lehce se dochutí sójovou omáčkou,

  • klíčová není jen kvalita ryby, ale i příprava rýže a její ochucení,

  • suši je radost a zábava, ne luxusní jídlo, kterého se máme bát.

Od té doby myslím na Báru pokaždé, když jdu na suši a pozoruju ostatní hosty při jeho konzumaci, napomínám své spolustolovníky, aby se drželi jejích pravidel a necpali se zázvorem, šetřili omáčkou i wasabi. Suši je pro mě Bára a vždycky bude.

Ať je ti země lehká a v nebi nemají váhu. A jestli ji tam mají, ať nikdy nevážíš přes 60 kg. Doufám, že sis vzala na cestu rudou rtěnku od Diora!