Dostupný New York

Není snadné projíst se NYC a neutratit při tom desítky tisíc. Na Eleven Madison Park zapomeňte, ale další tamní instituce si můžete dopřát.

Každý tam chce jet. Každý chce být „part of it“. Každý chce zažít na vlastní kůži město, které nikdy nespí. Pokud jste jako já, nebudete spát spíš vy - jet lag a neustále znějící klaksony aut vám to na Manhattanu nedovolí. Ale nasbírat síly na nový den je třeba. Abyste New York prošli a ochutnali všechno, o čem jste někde četli nebo slyšeli, budete jich potřebovat velkou spoustu. A přiznejme si to rovnou, jeden týden na to rozhodně nestačí.

Přesto, že jsem se do NYC vrátila asi popáté a měla bych být poučená, přepálila jsem tentokrát start a už druhý den večer mi bylo tak těžko, až jsem si myslela, že nebudu jíst nejméně další týden. Neudělejte stejnou chybu. Smiřte se s tím, že každý podnik prostě navštívit nemůžete. Popíšu ty, do kterých jsem zavítala začátkem dubna a vřele bych vám doporučila totéž. A k tomu přidám pár bonusů.

Miluju na New Yorku spoustu věcí. Jednou z nich jsou stará židovská deli, která vypadají roky pořád stejně. Jako by tam čas plynul nějak jinak. Sendviče s pastrami nebo lososem chutnají tak jako před lety. Tam nejde o to ochutnat něco nového, naopak. Cílem je ochutnat tradici a zažít tu zvláštní atmosféru. Já si u toho představuju i osudy těch, kteří měli to štěstí, že se dostali do Ameriky a mohli je vybudovat.

Pokud vás takové podniky lákají, zkuste 2nd Ave Deli (vyzkoušela jsem pobočku na centrálním Manhattanu, ale mají ještě jednu na Upper East Side). Otevřeno je každý den už od sedmi, takže na snídani ideální. Poslední sousto stihnete hodinu před půlnocí. Chodí sem hodně místních, ale personál se k vám i jako přespolnímu bude chovat stejně hezky jako ke stálým hostům. Pastrami, corned beef, uzeného lososa, tradiční židovská jídla jako gefilte fish, to vše tu mají. Pokud budete mít velké oči jako já, zabalí vám zbytky ochotně s sebou. Ono totiž sníst 3 Decker – obrovský sendvič třeba s pastrami, corned beef, měkkým salámem a ještě zelným salátem a ruským dressingem navrch - není úplně snadné.

Anthony Bourdain chodil na Upper East Side do Barney Greengrass Deli, které se specializuje na uzené ryby. Jasně, i tady dostanete pastrami, ale dejte si raději bagel s lososem nebo ještě lépe s jeseterem, který je tady nejvyhlášenější. Ryby si sami udí, celý den tu servírují míchaná vajíčka s uzeným lososem, která si dává většina turistů, a místní zde popíjejí kávu a dávají si po jídle ještě sladkou babku. I tenhle podnik už toho zažil mnoho a já moc doufám, že ještě mnoho zažije.

Další ze zdejších institucí je Peter Luger Steakhouse, do kterého se musíte vypravit přes East River až do Brooklynu. Restaurace funguje od roku 1887 a ve dvacátých letech se dostala do rukou Sola Formana, jehož rodina ji vlastní dodnes. Na menu jsou i jiná jídla než steaky, ale nemá smysl si dávat cokoli jiného. Byla jsem zmatená, když jídelní lístek nerozděloval steaky podle řezů masa, ale jen podle počtu osob. Prostě si objednáte steak pro 1, 2, 3 nebo 4 osoby a k němu přílohy. Obsluha se zeptá na stupeň propečení, a už to jede. V ošuntělém interiéru dostanete na stůl máslo, pečivo a omáčník s místní proslavenou steakovou omáčkou. Za chvíli pak přistane na stole mísa se steakem, který se hřeje v teplém tuku. Je to T-bone z USDA Prime Beef, takže ochutnáte nízký roštěnec a svíčkovou v top kvalitě. Celé to bylo prostě skvělé. Tak, že jsem se chtěla ještě jednou vrátit. Nebylo to úplně zadarmo. Pokud si dobře pamatuju, steak pro dva stál 119 $. S pivem a přílohami vás večeře vyjde klidně na 180 $ pro dva, ale litovat nebudete.

V kontrastu se starými podniky, které hýčkají své hosty už i více než sto let, stojí ty nové, o kterých všichni čteme a říkáme si, jaké by to asi bylo - třeba dát si bochánek s vepřovým bůčkem přímo u Davida Changa. Před několika lety jsem vyzkoušela jeho fine-diningové Ko a byl to veliký zážitek. Tentokrát byl v plánu jen Säam bar a Noodle Bar. Obojí můžu s klidným svědomím doporučit. V Ssäm Baru jsem šla rovnou po korejském smaženém kuřeti, protože i to v KFC je moje slabost a guilty pleasure. No, přátelé, opravdu to pálí, a hodně. Měla jsem co dělat, abych snědla pár kousků. Přece to tam nenechám, že jo. Ale je to opravdu jen pro silnější povahy. Kachní ssäm bylo slaďoučké a skvělé, stejně jako bochánky. Není to žádný luxusní podnik, spíš velmi jednoduché bistro.

To samé platí i pro Noodle Bar. Vyzkoušela jsem ten na Columbus Circle. Šla jsem po ramenu, ale do kolen mě dostala už úvodní pečená mrkev - taková fúze Changa a Ottolenghiho. Lehce pikantní, k zbláznění dobrá. Po ní přišel na řadu kuřecí ramen s česnekem a uzený vepřový ramen. Oba intenzivně ochucené a zábavné, vlastně jako vše, co se tu podává.

Stejně nadšená ale nejsem z Milk Baru, kde jsem do sebe po obědě v Barney Greengrass ještě narvala slavnou cereal milk zmrzlinu a i s přihlédnutím k ceně to absolutně nestálo za to. Mí foodie kamarádi mi pak začali ve stories přitakávat, že Milk Bar zkrátka neodpovídá našim chutím.

A když už je řeč o ramenu, nemohla jsem vynechat ani Ivan Ramen. Je to taková narvaná ratejna v divné lokalitě a navíc daleko. Proti tomu je pražský Miska Ramen útulný, klidný podnik na příjemném místě. Obsluha se s tím nemaže, malé pivo se servíruje o objemu asi 1,5 dcl a moje (první na menu, které bych čekala jako to nejvíc obyčejné) bylo tak kyselé a hnusné, že bylo buď říznuté octem, nebo to byl nějaký nejapný vtip. Stoly jsou od sebe asi 15 cm a většina hostů jsou cizinci. Nabídka je širší než to, co se vidí u nás, tonkotsu tam ani nemají. Právě ten večer už mi bylo ze všeho toho jídla dost zle, ale nakonec jsem byla ze svého chicken paitan ramenu docela nadšená. Kdybych ale měla vynechat jeden z tady jmenovaných podniků, byl by to asi tenhle. Prostředí mi fakt nesedlo.

Teď se mi smějte, ale můj tajný NYC tip je Red Lobster na Time Square. Můj brácha dlouho studoval a žil v USA. Na vysoké samozřejmě neměl peněz nazbyt, a přesto vzal svoji mladší sestru na humra. Do řetězce s červeným humrem ve znaku. Je to možná už 20 let zpátky, ale stejně jsem nezapomněla na ty skvělé, teplé čedarové housky, které podávají. Ani na obří margarity. Do Red Lobster chodím pokaždé, když se dostanu do Ameriky, a vůbec se za to nestydím. Jasně, margarita alias Lobsterita je z premixu a housky jsou vlastně lepší než humři, které mají, ale já to tam mám ráda. Skočte na drink a na houstičku.

Kdybyste totiž chtěli jít do nějakého high-endového baru, museli byste mít rezervaci nebo být připraveni na hodinové a delší čekání. A protože bary a kavárny jsou pro mě v zahraničí často zklamáním, i když se umisťují ve slavných žebříčcích, spláchnu to ve městě, které nikdy nespí, klidně tequilou.

Kavárny jsou v NYC trochu bolístka. Těch nezávislých jsou mraky, jenže jestli čekáte, že tam káva bude chutnat stejně jako ve Onesip Coffee nebo v Industře, budete hrozně zklamaní. Před lety jsem si navykla chodit do Blue Bottle v Rockefeller Center. Připadala jsem si nóbl, určitě mi rozumíte, a káva mi chutnala. Když Blue Bottle koupilo Nestlé, byla jsem zklamaná. A víte co? Z nostalgie jsem tam zašla a pak chodila zase každý den. Byla to nejlepší káva, kterou jsem v NYC měla, i když jsem poctivě obcházela kavárny podle svého specialty coffee seznamu.

I když si myslíte, že mě zajímá jenom jídlo, opak je pravdou, To, co vám chci doporučit nejvíc, je výlet na sochu Svobody. Kupte si lístky hodně dopředu online, abyste měli ty se vstupem do korunky. Je jich omezené množství na den a výhled a pocit stojí za mnohem víc (mám dojem, že to celé stálo kolem 25 $). V ceně je nejen návštěva sochy, ale i Ellis Island, kam přijížděly od roku 1886 lodě s těmi, kteří se rozhodli zkusit štěstí v Novém světě. Se stejnou vstupenkou můžete navštívit i muzeum vybudované v centrální budově ostrova. Jestli jste citlivky, dost vás to sebere a přiměje zamyslet se nad těmi, kteří se plaví na lodích za lepším životem právě teď. 

Crème puff se slaným karamelem v Bouchon Bakery pak nebude chutnat stejně sladce, ale stejně si ho dejte.